Jak to začalo?
To, co začalo jako rehabilitace, se stalo vášní.
Psal se podzim roku 2022 a já jsem se dozvěděla o těžké nemoci. Rakovina mozku. Vyrovnat se sama se sebou a se svou diagnózou, byl první velký úkol. A ten druhý? Říci o tom rodině a nevyplašit je u toho.
Začátek cesty
Člověk by si myslel, že úspěšná operace mozku je konec cesty. Opak je pravdou. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem se dozvěděla, že nádor byl nezhoubný a další velké zásahy nejsou třeba.
A pak přišel ten kolotoč. Prý léčba bude trvat tak půl roku. Jenže to první půlrok byl pouze začátek. Má hlava se musela spoutu věcí učit znovu - správně mluvit, soustředit se, udržovat rovnováhu, zkoordinovat ruce a oči. Chvílemi jsem ztrácela naději. Vše trvalo tak strašně dlouho a velké posuny vpřed vidět nebyly.
Co s tím teď?
Všichni lékaři mi radili, abych si našla koníčka. Něco, co mě bude bavit, zaměstná mi hlavu. Znovuobjevila jsem makramé. Dříve se tomu říkalo hezky počesky drhání. A to jsem uměla. Tak proč si tuhle zálibu neoživit?
Začátky byly pomalé. Udělat jednoduchý uzel byl pomalu nadlidský úkol. Pracovat trhaně mi také nepomohlo. Dokázala jsem se soustředit třeba pouhých pět minut a pak jsem si musela jít odpočinout.
Začalo ale svítat na lepší časy.
K lepším zítřkům
Dnes, po roce a půl, stále nejsem plně fit. Ale dokáži se o sebe sama postarat. A také se postarám o domácnost a o vnoučata.
Bylo makramé to klíčové rozhodnutí? To nevím. Ale stále mě baví a naplňuje. Dnes již dokáži tvořit delší čas v kuse. Jemná motorika se mi zlepšila. Nejsem tolik unavená a věřím, že se do budoucna ještě zlepším.
Díky všem, kteří mi stáli po boku a podporovali mě na mé cestě za uzdravením - lékařům, sestřičkám, rodině, přátelům. Bez vás by to nešlo.